Bezinkové víno

Šero po slunce západu zahalovalo krajinu do tiché vzpomínky na dnešní den. Zbytek bezinkového vína se líně povaloval na dně nízké skleničky.

Léto končí, když dozrají plody bezu. Začíná, když bez rozkvete. Na začátku toho léta si přadlena příběhů vybrala právě vlákno jejího muže, přes které přeložila jiné - tentokrát červené. „Tak teď se ukažte, lidičkové! Hra začíná!“

Její muž měl vždycky červenou rád. Věděla to, ale i tak už skoro tři roky nosila doma jen šedivé tepláky.

Stav spokojeně klapal. Na každého jednou dojde.

Tříletá Natálka už dávno spala, když přišel táta domů. Poslední dobou tu už skoro nebyl.

„Přišel jsem si pro věci.“ Konstatoval stejným tónem, jako kdyby chtěl vynést koš.

Chtěla něco říct, ale nebylo co. Má brečet vším tím zoufalstvím opuštěné matky nebo se smát, že je zase volná, že už to divadlo končí? Ohrané repliky o poradách a kolezích, co se jim zrovna pokazilo auto už byly stejně z módy. Poslední dobou měli mezi sebou pouze dusné ticho. Otočila se, aby neviděl její rozpaky.

Prošel do ložnice. Ticho prorazilo jako nůž zavrzání dveří od skříně. Víko kufru se otevřelo a všechny ty trenýrky, ponožky, trička, svetry a rifle mizely v černé díře. Čisté i špinavé, co nechal do té doby někde povalovat, všechno dohromady.  Zírala na zvadlou kytku ve váze, co si před týdnem koupila v květinářství. Celé to netrvalo ani půl hodiny. Byl rychlý a věcný jako vždy.

Ve dveřích se jen neznatelně zastavil a něco zašeptal. Možná to bylo „promiň“. Venku nastartovalo auto a odvezlo s sebou do tmy všechna nevyslovená slova a všechny zvuky. Ticho a tma zůstaly.

„A co se teď bude dít s mým vláknem? Nechci tu plandat jen tak v prostoru! Jak to tam nepořádně pleteš?“

„Nebuď netrpělivá. Na každého jednou dojde.“ Usmívala se přadlena.

Pár týdnů na to šla vyzvednout Natálku odpoledne ze školky. Bylo 30. června. Dav rodičů s dětmi, které potkávala, se usmíval. Rodiče snad víc než děti. Jakoby začínaly prázdniny jim. Jen jí žádné prázdniny nezačínaly, ale jedny končily. Zítra se vrací po třech letech do práce. Natálku dnes odveze na týden k babičce. Večer jde s kamarádkou na večeři do centra oslavit konec domácích nucených prací a začátek zářné pracovní budoucnosti. Na tváři úsměv, v očích slzy. Ironie světa se jí dívala do očí.

„Neboj se, neboj, na každého dojde.“

„Dojde, dojde… ale kdy?!“

Světla města se odrážela na vlnách řeky. Vítr si lehce pohrával s vůněmi jídla, kytek i parfémů a míchal z toho všeho večerní koktejl.

„Co tady vlastně dělám?“  Říkala si při pohledu na páry vlnící se v rytmu léta. Kamarádka jí zmizela ve víru tance už před hodinou. Občas na ni mrkla: „Pojď taky.“  Ale jí se nechtělo.

„Vy netančíte?“ ozvalo se nad ní. „Ne.“ Odpověděla, aniž by zvedla k neznámému oči.

„To je dobře, já také ne.“ Řekl a s úsměvem se posadil k ní.

„Vidíte támhle tu dámu v červeném tílku? Už se na mě chystala, hledám u vás záchranu.“

„To rozhodně nejsem.“  Odmítla.

„Nemusíte si se mnou povídat. Můžeme klidně mlčet. Chtěl bych si jen v klidu dopít to víno a pak půjdu. Slibuju.“  Řekl úplně nenuceně a sledoval vodní hladinu. Až teď si všimla, že má podivný přízvuk.

„Odkud jste?“

Se zájmem se na ni podíval.

Stáhla se.

„Ze Švédska.“

„Mluvíte dobře česky.“ Nedalo jí to.

„Měl jsem dobrou učitelku.“

Večer najednou plynul přirozeně jako voda v řece. Hrany se obrušovaly. Světla v očích se pomalu rozsvěcela. Stav klapal a nová vlákna se překřížila. Vzal ji za ruku. Když se kolem rozhlédla, zjistila, že už skoro všichni hosté odešli. Ani svou kamarádku nikde neviděla. Zvedli se spolu. Stín úzké uličky jí ukázal, že někde uvnitř v ní stále hoří oheň. Jiskry šlehaly vysoko, hvězdy se schovávaly za mraky. Přede dveřmi do jeho domu se najednou zastavila. Červená kontrolka svítila naplno. Jen žádnej další malér. Otočila se a utekla. Bez vysvětlení, bez rozloučení, prostě najednou zmizela, jakoby se rozplynula do mlhy nad řekou.

„Sakra.“ Zaklela přadlena, když se vlákno přetrhlo.

Druhý den ráno ji vzbudil mobil. Kamarádka hořela nedočkavostí.

V klidu jí vylíčila to podstatné.

„Co blbneš! Vždyť už ho nikdy neuvidíš! Tak co řešíš?“

Z její kamarádky sršel hněv, jakoby se sama cítila povinna pomstít jejímu bývalému muži.

Ale ona se nechtěla nikomu mstít. Měla Natálku. Zbytek hovoru přepnula do módu nedůležité a vykazovala jsem slabé známky existence. Telefon se odmlčel.

„Tak.“ Spokojeně se usmála přadlena. „A teď můžeme pokračovat.“

S rozpaky očekávané pondělní ráno přišlo. Nástup do práce. V očích měla slzy bolesti opuštěné matky, po těle ji stále pálily doteky toho neznámého.  Na pusu si natřela červenou rtěnku. Nový zelený kostým jí perfektně padl.  Čím nižší je sebevědomí, tím vyšší to chce podpatky.

„Zvládnu to. Musím.“  Řekla si a odvážně cupitala na jehlách do patra. Stůl bude mít stejný, dělat bude totéž, jen šéf se změnil. Tři roky není zase tak dlouhá doba. Bude to dobré. Na personálním vyplnila nějaké papíry a pak už se vydala ke svému místu v řádu věcí.

Když vstoupila do místnosti, čekalo ji jásavé přijetí. Klára, Lucka i Jitka ji objímaly. Klára si dlouho prohlížela její štíhlejší postavu, Lucka zase nemohla pochopit, proč si už nebarví vlasy a Jitka by potřebovala přesně takový kostým. Ještě že tu byl Karel. Díval se na ni stejně přátelsky jako před lety. „Tobě to ale sluší. Zraješ nám jako víno. Dávám tomu rok, maximálně dva a už neodolám.“  Použil známý vtip a přátelsky ji objal. Za jejími zády se otevřely dveře.

„Šéf je tady.“ Šeptala Jitka a nasadila profesionální výraz: „Hello!“

 „Hello.“ Zazněla odpověď s lehkým švédským přízvukem.

Ztuhla. Intenzivně se snažila rozplynout, ale řeka byla daleko. Mlha nikde. Trvalo to celou věčnost, než se otočila jeho směrem. Smál se. Pokusila se také profesionálně usmát. Podal jí ruku a anglicky řekl, ať pak přijde do jeho kanceláře. Zřejmě je tu jediná, kdo ví, že on umí česky. Kývla.

„A je to.“ Usmívala se přadlena.

Asi by tam vůbec nešla nebýt těch pohledů Kláry, Lucky a Jitky. Jejich ženský instinkt pracoval neomylně. Musela tam jít. Sedla si na židli a dívala se šikmo přes stůl. Smál se. Schovaná za profesionální úsměv na něj vyklopila, že má dceru, ještě ani není rozvedená a podává tímto výpověď.  Rozesmál se tak upřímně, že Klára, Lucka i Jitka na ně zíraly přes sklo kanceláře zcela nepokrytě s otevřenou pusou. Přiznal jí, že měl tušení, že bude jejím šéfem už ten večer. Omluvil se, za své neprofesionální chování. Nezlobil se, nedotíral. Snažil se ji obejmout alespoň slovy a postavit ji zase na nohy.

Do své vily si ji odvezl asi po měsíci. Trval na tom, že ji musí vzít autem, aby se mu tentokrát nerozplynula. Auto zastavilo v podzemní garáži, těžká vrata se zavřela a ptáček byl v zakázaném ráji. Brzy si přivedla Natálku a přinesla pár kufrů věcí. Večer pak seděla na prostorné moderní  terase a usrkávala víno z velké křišťálové sklenice. Natálka běhala po zahradě, trhala ostružiny, maliny a houpala se na houpačce. „Takoví chlapi už přece nejsou.“ Vrtěla hlavou, když jí donesl další kytku. Byl něžný a pozorný. Nenechával špinavé ponožky a slipy po zemi, nezkoušel prstem prach na poličkách, neohrnoval nos nad salátem k večeři. Měl ji rád svým nenuceným způsobem a nikdy se neptal, kde byla, když přišla pozdě. Cítila se jako v pohádce, a proto vyhlížela zvonec.

Přadlena starostlivě prohlížela vzor.

Zvonec zazvonil. Byl to její mobil. Její stáleještě muž jí volal.

„Ahoj. Přijel jsem domů a vy tu nejste…“

„Jsme u kamarádky.“ Zalhala. Role se ve zlomku vteřiny obrátily. Najednou lhala ona jemu. Teď už zbývá jen dětská hra na téma: kdo si začal…

„A kdy se vrátíte? Chtěl bych, abychom byli zase rodina.“

Stav spokojeně klapal.

Všechny zvony světa jí cinkaly v hlavě. Zazvonil zvonec a pohádky je konec! Nemusela jít, jenže… Na bezu se významně černaly kuličky. Konec léta byl tady.

Ten večer neutekla. Položila si mu hlavu na rameno a pomalu se loučila s jeho vůní. V noci se milovali. Oba věděli, že je to naposled. Vedení firmy ho přeložilo do Ruska.

Seděla zpátky na terase jejich malého domečku.  Zbytek bezinkového vína se líně povaloval na dně nízké skleničky. Léto končí, když dozrají plody bezu.