Volební balonek

Balonek by přece měl být pro radost... O tom, jak nám naše děti připravují neustále nové situace, aby zkoumaly naše přesvědčení a nutily nás, abychom sami o sobě přemýšleli...

Kamarádka mi vyprávěla, jak jel její muž na kole s jejich 1,5 roční holčičkou kolem předvolebního stánku jisté politické strany. U stánku měli balónky. Její muž prý výrazně zrychlil s tím, že i kdyby holčička balónek chtěla, tak by jí to nedovolil. Tenhle balonek ne!

Souhlasila jsem. Taky dané politické straně nefandím. Jenže odpoledne jsem šla se svojí roční holčičkou také kolem jejich stánku u nás na parkovišti. Museli jsme kolem nich projít úplně těsně, protože si ten stánek postavili hned vedle našeho auta. Nepozorovaně jsme prošli kolem jejich stolku, ale moje holčička se po pánech navlečených do společenských obleků otáčela tak dlouho, až se jí jeden zeptal: „Chceš balonek?“

Vyděsila jsem se. Moje dítě vůbec nechápalo, co říká, ale z místa se nehnulo. V duchu jsem si říkala, že nemůžu po ročním dítěti chtít, aby prokazovalo politické přesvědčení (navíc stejné jako já) a že je to vlastně opravdu jen balónek. Samozřejmě hezké optimistické barvy.

Sklonila jsem se k holčičce a ukázala směrem k obloze: „Pán ti nabízí ten balonek.“

Holčička se rozpačitě dívala na balonek. Začínalo pršet. Pán jí balonek podával znovu a důrazněji, ale ona se pro něj nenatáhla. Ostatní politici se zatím začali nervózně choulit do kabátů a rozhlíželi se po nějakém útočišti. Nenápadně začali přešlapovat z nohy na nohu a mrkat na kolegu.

Jenže tu byla pořád ta holčička a ve vzduchu visel ten balonek. Nemohli jen tak odejít.

V duchu jsem měla radost, že si snad balonek nebudeme muset odnést.

„Tak jí ho vemte.“ Řekl ten s balonkem už skoro prosebně.

„Vidíte, nechce ho.“ Říkám triumfálně a chystám se odejít.

Politik posouvá ruku s balonkem blíž k holčičce. Ta se stále jen rozpačitě dívá.

Najednou se rázně sehne jiný politik a balonek jí na ruku přiváže. S pocitem dobře vykonané práce pokyne kolegům a jdou se schovat před deštěm.

„Tak na shledanou.“

My tam stojíme. Holčička si prohlíží balonek přivázaný k ruce a je stále stejně rozpačitá.

Po chvíli sedáme do auta. Jen se rozjedeme, následuje řev. Chce balonek sundat z ruky. Červená na semaforu mi pomůže získat cenné vteřiny. Otáčím se a sundávám ho. Hned je mi o něco líp. Balonek se lepí na střechu našeho auta a poslušně s námi cestuje. Trochu se za něj stydím. Co s tebou? Holčička na něj občas ukáže, ale pořád není jasné, jestli se jí líbí nebo ne.

Potřebujeme odbočit vlevo, ale protější auta se sunou v koloně přilepená jedno na druhé. Stáhnu okénka, abychom si aspoň trochu vyvětraly, než budeme moci jet dál. Najednou mě protější řidička překvapivě pouští. Rychle zařadím jedničku a prudce vjedu do zatáčky. Jen koutkem oka přitom zahlédnu balonek, jak spokojeně vyletěl oknem a zděšenou řidičku, jak nám chtěla prokázat dobrý skutek a teď ji mrzí, že nám uletěl balonek. Balonek si zatím stoupá a stoupá a to logo už na něm není vůbec vidět. Konec konců je to jen balonek a ten by měl být pro radost.